Případ Ondráček a kolaborace za totáče

Autor: Martin Fletcher | 5.3.2018 o 14:33 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  86x

Událost, která teď hýbe českou politickou scénou a má živý ohlas ve veřejnosti, je „případ Ondráček“.

Jeho protagonista byl minulý týden nakonec v druhém kole druhé volby velmi těsnou většinou zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS Poslanecké sněmovny PČR. Stalo se tak po dosti vášnivé debatě v plénu PS.

Případ pana Ondráčka  a jeho politické pozadí

Problém pana poslance Ondráčka, podán v podobě očištěné na svou podstatu, je tento: na samém sklonku bolševického režimu se pan Ondráček rozhodl, že se stane příslušníkem SNB. Po absolvování pětiměsíční náhradní vojenské služby byl přidělen k Pohotovostnímu pluku VB. Účastnil se zásahu proti demonstrantům během tzv. palachiády, následně zásah obhajoval v Československé televizi a dodnes s ním nemá problém.

Volba pana poslance Ondráčka je v dnešní situaci především velmi jasný politický signál, pokud jde o prostředky, použité na samém sklonku „normalizace“ proti demonstrantům, a o ty, co je používali. Signál zní: „nevadí“.

Volba byla tajná, není však obtížné dovodit, že kromě KSČM a Okamurovy SPD ke zvolení pana Ondráčka přispěla svými hlasy i část Babišova ANO. Dali si záležet na tom, aby podpora nebyla zvlášť masivní, ale aby přitom byla dostatečná ke zvolení pana  Ondráčka. Pár (tedy doslova) poslanců ANO, kteří čas od času předvádějí svou lidskou tvář (ministr zahraničí Stropnický a ministr spravedlnosti Pelikán), dalo najevo jakousi nevoli zejména s průběhem debaty. A zároveň Andrej Babiš vyšel vstříc komunistům, jejichž podporu potřebuje.

Ve Sněmovně se opět představila virtuální koalice ANO – SPD – KSČM. Když je to zapotřebí, dokáže držet pohromadě. Andrej Babiš by ovšem velmi stál o to, aby před ní stála jako paraván spolupráce s nějakou „tradiční“ (rozuměj demokratickou) politickou stranou. Méně by to pak iritovalo naše spojence v Evropě i ve světě. „Tradiční“ strany soustavně dávají najevo, že potíž je pro ně především v premiérově trestním stíhání (přitom hlavní problém pana Babiše je jeho obří „rodinná firma“, která se pokouší zprivatizovat si celou Českou republiku). Orgány činné v trestním řízení ovšem mohou řízení zastavit. GIBS může orgánům komplikovat život. Parlamentní komise pro kontrolu GIBS může kontrolovat činnost inspekce. Musí to napřed oznámit předsedovi vlády, ten se ovšem jmenuje Andrej Babiš. Což dává podnět ke spekulacím. Je zajímavé, jak se dnes snadno spekuluje. To pokud jde o politický background volby.

Rozprava ve Sněmovně

Ještě pozoruhodnější byla páteční rozprava před volbou v Poslanecké sněmovně. Týkala se problému „vyrovnávání se s předlistopadovým režimem“. Ti, kteří pana Ondráčka podpořili, zdůrazňovali: nechme minulost minulostí, obraťme se k živé přítomnosti a budoucnosti. Souhlasím s nimi v tom, že nejvýznamnější je přítomnost: přítomnost je ovšem pan Babiš, jeho rodinná firma a pokus o privatizaci České republiky do jejích rukou. To, že se teď předsedou komise pro GIBS stal pan Ondráček, je malý, ale výrazný úspěch pana Babiše a jeho spojenců. Bohužel, s minulostí jsme se v době, kdy se tak mělo stát, vyrovnali dosti nedbale, a proto se k ní musíme čas od času vracet při řešení toho hlavního přítomného problému. Což se dělo ve zmíněné sněmovní rozpravě, kterou chci stručně okomentovat.

Pan Ondráček se hájil standardním způsobem: „Tak mně odpusťte, že mého otce v roce 1968 nepověsili, že jsem se v roce 1969 narodil, že jsem úspěšně na první pokus udělal maturitu a v 18 letech jsem šel splnit svoji vojenskou povinnost v rámci náhradní vojenské služby… Mně se líbily uniformy, líbí se mi dodnes, možná i disciplína s tím spojená, kterou také dodnes mám v sobě zakódovanou, a i tak dodnes pracuji a budu tak pracovat i nadále. Takže místo nabídky od armády jsem se rozhodl přijmout nabídku být policistou, tenkrát esenbákem.“ Jenže v tom není potíž, potíž je v tom, jak jsem tu už napsal, že se zúčastnil zásahu proti demonstrantům během tzv. palachiády, následně zásah obhajoval v Československé televizi a dodnes s ním nemá problém. Poslanec Filip zase řekl: „V České republice platí, že promlčení přestupku je za rok, trestných činů za pět, za deset, za 20 let. I u těch nejtěžších zločinů z privatizace se promlčí za 20 let. I trestný čin vraždy nelze po 20 letech stíhat.“ Jenže to, o čem se rozhodovalo v PS, nebylo, zda pan Ondráček spáchal trestný čin, ale zda je politicky kompetentní vykonávat funkci, na niž kandidoval. Řada poslanců si myslila, že nikoli, a dali to jasně najevo. (Já si to myslím taky).

Podstatnou věcí byla ovšem debata o „předlistopadovém“ (většinou se říkalo „minulém“, já bych pesimisticky v tuto chvíli už řekl „předminulém“) režimu. Brutální zásahy proti demonstrantům z roku 1989 byly jeho závěrečným akordem. Poslanec KSČM Kováčik v reakci na Miroslavu Němcovou z ODS na adresu Ondráčkových kritiků prohlásil: „Vy jste snad za toho minulého režimu nikdo nepracovali? Neplnili úkoly socialistické výstavby například v dolech… nebo kdekoliv jinde na polích, v nemocnicích, za katedrami, profesoři vážení, anebo třeba také v armádě? … A prosím vás, nehrejte tady na čistotu.“ A poslanec Hájek (ANO) jej ještě doplnil: Já samozřejmě jsem generace, která vyrůstala za komunistů a pracovala za komunistů a určitě jsem patřil také k těm, kteří určitým způsobem kolaborovali. Chodil jsem na prvního máje, jak tady bylo řečeno, kopal jsem uhlí… Vážím si těch, kteří skutečně bojovali a byli vězněni za komunistů. Ale nevážím si těch, kteří určitým způsobem dnes, v době tedy, kdy už žijeme v jiném společenském zřízení, kritizují tu dobu.“

A to mi připadá opravdu neuvěřitelné. Rád bych si posloužil příměrem: představme si, že loď plnou cestujících přepadne na moři tlupa bukanýrů a na určitou dobu se jí zmocní. Osazenstvo má dvě povinnosti: snažit se bukanýrů zbavit a zároveň pečovat o to, aby provoz na lodi fungoval, loď nešla ke dnu a celou akci nakonec odskákali pokud možno jen bukanýři a nikdo jiný. Je jistě pravda, že bukanýrům pomohla k tomu, aby se lodi zmocnili, i část osazenstva, dílem z blbosti, dílem z darebáctví, a že část osazenstva jim pak pomáhala. Ale pouhá starost o normální každodenní  provoz společnosti, jíž se zmocnili bukanýři, je věc pozitivní a je třeba si jí vážit. A pokud té péči o každodenní provoz společnosti snad bukanýři říkají „plnění úkolů socialistické výstavby“, je to problém bukanýrů a nikoho jiného.

Dostatečná obrana

Nechci tím dávat nějaké absolutní rozhřešení všem, co tenkrát žili a pracovali, jen upozornit, že vydávat úsilí o to, aby loď ovládnutá bukanýry nešla ke dnu, za spolupráci s bukanýry, považuji za drzost. Dvojnásobná drzost je to v tom případě, když to dělají dejme tomu potomci těch bukanýrů. A když už jsme v rovině příměrů, musím taky upozornit na to, že např. sexuální delikvent není kompetentní posuzovat, zda se oběť při jeho ataku dostatečně bránila.

Ostatně, co je dostatečná obrana? Pan Hájek např. si váží těch, kteří  skutečně bojovali a byli vězněni. Ti, na rozdíl od jiných, mají právo kritizovat (ještě jednodušší by bylo omezit se na ty, co byli popraveni, byl by dnes pokoj). Poslanec Hájek (ANO) si např. neváží knihovnice (nevěcně přitom obvinil posl. Němcovou), která za totáče nevyřazovala veškerou sovětskou literaturu a vůbec veškerou literaturu, která byla spojena s režimem. To mi připadá jako strašná hloupost. Jednak knihy toho druhu tehdy beztak skoro nikdo nečetl (naopak, bylo pozitivní upozornit, že i v pytli zvaném sovětská literatura se občas, zřídka, najde i mimořádně krásná knížka). A hlavně: úlohou knihovníka není koniášovská role, tj. vyřazovat špatné, ale pozitivní, nabízet dobré. A každý knihovník se musí posuzovat podle toho, zda a do jaké míry to dělal.

Co je a co není kolaborace

Zároveň musím upozornit, že pokud se za kolaboraci považuje chození na manifestace, které nebyly žádné manifestace, nýbrž jen obludná šaškárna, nebo chodit k volbám, které zase nebyly žádné volby, nýbrž obludná šaškárna (z alibismu dodávám, že ani jedno, ani druhé jsem nedělal a celkem to ode mne ani nikdo nečekal), je to něco, nad čímž není obtížné zamhouřit oko. Na rozdíl např. od toho, když někdo za totáče s pendrekem v ruce prohání po Václaváku demonstrující spoluobčany. Tedy je možné nad tím zamhouřit oko tenkrát, když kromě toho dělá ještě něco jiného, kloudného.

Chci se vlastně přihlásit k tomu, co v rozpravě řekl poslanec KDU-ČSL Juránek: „Já tedy chci říci, že normálním, lidským přístupem je, že jsme se (tehdy, za totáče –  pozn. autora) snažili všichni, kteří jsme to mysleli se sebou vážně, dělat svou práci dobře.“ Což platí i o mně. Stejně jako on jsem nemohl dělat svou původní profesi. To, co jsem dělal, jsem dělal rád a bavilo mne to. (Kromě toho jsem dělal i něco o fous více).

A na konec dvě malé poznámky na okraj. První se týká toho, co v rozpravě uvedl poslanec Kalousek (jehož jinak, jak jsem opakovaně prohlásil, podporuji). V reakci na slova pana poslance Kováčika řekl: „Ano, pracovali jsme v té době. Ano, báli jsme se a mlčeli jsme. Za své nestatečné mlčení se dodnes stydím. Ale báli jsme se těch represivních složek, které dokázaly zničit člověku život. To byl prostě rozdíl, jestli někdo pracoval, nebo jestli se aktivně účastnil v těch represivních složkách.“

Chápu, že člověk má velmi často potřebu ptát se, zda v té či oné situaci udělal dost. Je to nejen lidské, ale asi i správné. A má v tom směru pochybnosti. Za zbytečné a vlastně nesprávné považuji jen svěřovat se s těmi pochybnostmi panu Kováčikovi. Když člověk jde ke zpovědi, měl by si dávat pozor, zda ve zpovědnici náhodou nějakým nedopatřením nesedí čert.

A druhá věc jsou zavádějící kritéria, jimiž dnes  naši postkomunisté bijou ostatní po hlavě: styďte se, holoto líná, nejste o nic lepší než my, protože jste nás podporovali ve volbách a na manifestacích  a nedali se zavřít. Je mi líto, ale příležitost jim nechtě poskytly některé velmi nešťastné  příměry, které se zrodily v disentu: např. známá Havlova parabola o zelináři. Zelinář se chová jako loajální člen „socialistické společnosti“ a plní rituální úkony včetně vyvěšování bolševických hesel do výlohy. Pak se vzbouří, hesla strhne, vyhodí ho z práce, ale spadne do „života v pravdě“. Příměr kulhá v jedné důležité věci: nějak vůbec nebere v úvahu, že hlavním posláním zelináře je prodávat zeleninu. Tady je jakási vada na kráse. Komunisté se jí s chutí chytili a chytají.

Opakuji: nejde mi o to, exkulpovat všechny, kteří žili a pracovali za bolševického režimu. To, co dělali, se však musí brát případ od případu, věcně a spravedlivě. Pan Ondráček evidentně do čela komise pro kontrolu GIBS nepatří. Je správné proti tomu v rámci daném Ústavou a zákony protestovat. Paušální obviňování těch, kterým je víc než třicet (!), čtyřicet, padesát let (s výjimkou pro ty, kteří byli zavřeni), z toho, že jsou stejní jako ti, co je čtyřicet let tyranizovali a sekýrovali, je naprosto nehorázné.

zdroj: https://echo24.cz/a/SKPPb/pripad-ondracek-a-kolaborace-za-totace?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Sakovú vytiahol na ministerstvo bývalý manžel, Kaliňákov kamarát

K aktivitám nádejnej ministerky vnútra sa Alexander Sako nevyjadruje. Sám je v niekoľkých verejných funkciách.

DOMOV

Dobré ráno: Fico s Kaliňákom sa vysmiali protestom aj prezidentovi

Saková je Kaliňákov, teda náš človek.

KOMENTÁRE

Saková je ďalší výkrik zúfalstva

Čím skôr však bude Saková vo funkcii, tým skôr bude môcť vláda žať politické plody svojho rozhodnutia.


Už ste čítali?